KONTAKTNÍ PRARODIČOVSTVÍ

Jistě se s tím setkáváte také – pochybnosti před porodem, neporozumění, vyhýbavé odpovědi na otázku, jaký byl můj porod? Při obtížích s kojením, moudré rady, typu: Tak už ho nekoj, bude ti líp. Já jsem taky nekojila a všechny mé děti jsou zdravé. To ji chceš mít na prsu do puberty? Stejně tak k tématu společného spaní – to se jich nezbavíš minimálně do školy a to kdo ví, jestli vůbec. Proč ho nosíš? Vždyť ho tam uvaříš… vždyť tam zmrzne… bude rozmazlené… nebude tě poslouchat… dělá si s tebou, co chce… musíš být přísnější, to si nesmí dovolovat… atd. Není to snadné. Máte dítě, které milujete a děláte pro něj to nejlepší, ale všichni kolem mají pocit, že je to špatně a dávají vám to patřičně najevo. Pokud možno u každého setkání. Jak přesvědčit své nejbližší, že to prostě dělat jinak chcete, i když oni s vámi nesouhlasí?
Vždy maminky povzbuzuji, že je důležité, jak to chtějí dělat ony samy a že je třeba stát si za svým. Rodičům, pokud to chtějí, vysvětlit, co kontaktní rodičovství přináší a proč je pro rodinu důležité. Poprosit je, aby to respektovali a v krajním případě to s nimi dále neřešit a pomoc či porozumění hledat jinde. Když to člověk „ustojí“ u prvního dítěte, u druhého už to většina respektuje nebo aspoň vidí, že to prvnímu neublížilo, tak to nějak „zkousnou“.
Sama jsem prošla podobnou zkušeností, i když mám celkem tolerantní rodiče. Sice mi nerozumějí a občas jim vadí, že snad úplně všechno dělám jinak než oni. Ale jsou oblasti, v nichž mě máma i respektuje a fandí mi, že to dělám jinak. Táta se moc nevyjadřuje, ale zase mi do toho moc nemluví. S prvním synem spíše zpovzdálí sledovali, co to s ním vlastně dělám. Máma byla ráda, že jsem zažila krásný porod. Fandila mi, že kojím – v tom jsme byly vždy zajedno. Byla ráda, že používám látkové plenky. Sice s nedůvěrou, ale zaujetím přihlížela, když jsem syna dávala na nočník a sama se zeptala, jak ta bezplenková komunikační metoda vlastně funguje. „No, nevím.“, komentovala … „ale možná by to mohlo fungovat, no.“ Nošení přecházeli spíše mlčením. Že nemáme kočárek, nesli hůře, ale nakonec se smířili s tím, že si syna prostě nepovozí. A jak sehnali nějaké golfky, když byl syn větší, stejně se vozit nechtěl. Zdravé stravování, jelikož se týkalo i jich samotných, byl hodně tvrdý oříšek. Ale nakonec se zatnutím zubů přijali i fakt, že něco prostě na talíři zůstane vždycky a je tedy zbytečné to tam vůbec dávat. Mrzelo mě to, ale na druhou stranu jsem si říkala, že je fajn, že do mě aspoň pořád „neryjí“ – možná hlavně tím, že bydlíme 500 km daleko. Syn vyrostl a vypadá, že moji miminkovskou fázi „výchovy“ ve zdraví přežil. BKM jsme nevzdali, odplenkoval se brzy po prvním roce, kojila jsem jej do samoodstavení více než 2 roky, nosila asi do 2,5 let, v posteli společně spíme pořád a rodina si na to už zvykla. I na to, že k nim syn nejezdí na prázdniny, neboť jsme se dohodli, že tam pojede, až sám bude chtít. Neustoupila jsem, i když to často bylo náročné. Rodiče byli někdy dost tvrdí a něco akceptovat jim trvalo hodně dlouho. Vzdali to asi spíše proto, že jsem byla dost neústupná a protože mě znali. Tak snad u druhého už to bude v pohodě, říkala jsem si. Jenže ejhle, máme dvojčátka. A to je jako byste měli zase první miminko, všechno je opět od začátku. Hlavně proto, že většina lidé o dvojčatech nic neví a koluje o nich spousta mýtů (od lidí, kteří dvojčata nemají). A dvojčátka jsou i mnohem více vidět, takže mimo nejbližší rodinu, vás neustále komentuje i okolí. „Ach jo“, povzdechla jsem si na začátku, tak tedy ještě jednou, protože kontaktní rodičovství rozhodně nevzdám ani s dvojčaty. Vždyť chci, aby i oni měli šanci žít lépe než já a nemuseli procházet direktivní a nerespektující výchovou a odkládáním.
Okolí cizích lidí nás komentuje opravdu hodně, ale málokdo mi svou negativní reakci dokáže říci do očí. Většinou je to do prázdna vyřčená kritika člověka, který je k nám otočený zády. Ignoruji ji nebo se o to alespoň snažím. Ale přátelských a milých reakcí je naštěstí pořád více.

Jak jsem zmínila, prarodiče mých dětí bydlí daleko a tak, když jsme se k nim poprvé po půl roce od porodu dvojčat vydali, odjížděla jsem se smíšenými pocity. Zase bez kočárku – to bude největší problém. Ale jsem zvyklá nosit obě děti pořád, tak proč by to nešlo i na procházkách s babičkou. Jak se tam všichni uložíme, jsem byla hodně zvědavá. Plenky jsem vzala pro jistotu všechny, aby byly zásoby a nočníčky také oba, třeba se budou hodit. A co mě čekalo doma? Velikánské překvapení! – od začátku až do konce. Dorazili jsme před půlnocí a v obýváku na nás čekala velká postel s připojenou postýlkou, do které jsme se všichni krásně vešli i s dvojčátky. První šok, ale moc mě to potěšilo. A navíc, to vůbec nebylo z mé iniciativy. Hned v průběhu druhého dne mě babička pořád okukovala, jak kluky dávám na nočníček a občas přebalím a kroutila hlavou. Naši kluci zatím hlásí dost ukázkově a dá se to většinou stihnout do nočníčku. Kakání vždycky. Odpoledne se mě ptala, jak poznám, že se jim chce a už večer jsem zaslechla z kuchyně, když jsem šla pro něco do spíže: ččččččč, a zahlídla babičku s jedním synem nad nočníčkem. Odkoukala i novorozenecký sklad. Zvesela chodila věšet ven na šňůru vyprané plenky, obzvlášť, kdy měl někdo přijít na návštěvu. Prý, ať všichni vidí, že jsou tady miminka. A navíc… dělala to všechno s nadšením, ne jen aby mi pomohla. Kluci jsou zlatí, pořád se smějí, což myslím hodně prolomilo ledy a klíčová určitě byla i snaha mi pomoci, když toho „mám tak hodně“, jak všichni pořád komentují. A abych nezapomněla na dědu – vedle toho, že nadšeně pracoval s nejstarším synem, jezdili na traktoru, sekali dříví i vyráželi na výlety, na letadla, na koně atd., choval dvojčátka, ochotně běžel, když jsem třeba kojila jednoho, který se probudil dříve, aby uklidnil a přinesl mi toho druhého. Na to, že v noci občas trochu brebendili nebo volali, aby mě vzbudili, nepoukázal ani jednou a každé ráno tvrdil, že se výborně vyspal. U kojení mě párkrát vyjeveně pozorovali, protože tandem viděli poprvé v životě a vůbec netušili, že je to tak snadné. A jak probíhaly procházky? Babička popadla nosítko (pro jistotu jsem ho vzala, kdyby se mi přece jen podařilo někoho přesvědčit, abych nemusela pořád nosit obě děti) a už mě prosila, aby jí ukázala, jak si tam miminko nandat. Já s druhým v šátku. A tak to bylo každý den. Dokonce si troufla i do města, sladila si tričko s nosítkem a pyšně se nesla po náměstí. Z vykulených pohledů si nic nedělala.
Jeli jsme tam s obavami, zpět odjížděli s nadšením. Já v šoku, své rodiče jsem nepoznávala. Jak se z tvrdých a neústupných rodičů najednou změnili v chápající a ochotné prarodiče. Tak to stálo za to, dělat si to po svém a nenechat se zviklat. I oni nakonec akceptovali, že vše je možné dělat jinak a není to mířené proti nim. Říká se, že když chcete změnit svět, musíte začít u sebe. Tak my jsme začali a dotáhli to do konce a najednou to vypadá, že jsme ten svět opravdu změnili. Zatím sice jen ten náš malý rodinný svět, ale i to je krok dopředu! Neváhejte a zkuste ho změnit také!